Rozhovor s Robertem Whitakerem

Selhal přístup k duševním chorobám založený na užívání medikace?

Novinář Robert Whitaker se více než kdy jindy obává, že psychiatrická medikace přináší více škody než užitku.

Překlad rozhovoru Johna Horgana s Robertem Whitakerem pro Scientific American, 17. října 2020

Děkujeme redakci Scientific American za povolení k publikaci. Původní text v angličtině najdete zde:

https://www.scientificamerican.com/article/has-the-drug-based-approach-to-mental-illness-failed/

Jedním z nejpůsobivějších a nejznepokojivějších děl vědecké žurnalistiky, s nimiž jsem se setkal, je Anatomie jedné epidemie: Magické projektily, psychiatrická medikace a ohromující nárůst duševních nemocí v Americe, vydaná v roce 2010 (Anatomy of an Epidemic: Magic Bullets, Psychiatric Drugs, and the Astonishing Rise of Mental Illness in America). V této knize, kterou jsem recenzoval zde, oceňovaný novinář Robert Whitaker předkládá důkazy o tom, že psychofarmaka v průběhu času a v souhrnu způsobují celkovou újmu. V roce 2012 jsem Whitakera přivedl do své školy, aby zde přednášel, částečně proto, abych si ho ověřil. Působil na mě jako chytrý, rozumný a pečlivý novinář, jehož hloubkový výzkum ho dovedl k překvapivým závěrům. Od té doby se zdaleka nesetkávám s přesvědčivými vyvráceními Whitakerovy teze, ale naopak stále nacházím její potvrzení. Pokud má Whitaker pravdu, moderní psychiatrie spolu s farmaceutickým průmyslem způsobila iatrogenní poškození milionů lidí. Zprávy o prudkém nárůstu duševních potíží během pandemie mě znovu přiměly uvažovat o Whitakerových názorech a přemýšlet, jak se vyvinuly. Níže odpovídá na některé otázky. – John Horgan

Horgan: Kdy a proč jste začal psát o duševním zdraví?

Whitaker: Došlo k tomu hodně oklikou. V roce 1994 jsem spoluzaložil vydavatelství CenterWatch, které se zabývalo obchodními aspekty „průmyslu klinických studií“, a brzy jsem se začal zajímat o to, jak finanční zájmy korumpují zkoušky léků. Risperdal a Zyprexa právě přišly na trh, a poté, co jsem na základě žádosti o svobodný přístup k informacím získal posudky FDA [Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv v USA] k těmto dvěma lékům, jsem viděl, že zkoušky psychiatrických léků jsou ukázkovým příkladem této korupce. Kromě toho jsem se dozvěděl o výzkumu financovaném NIMH [Národním ústavem duševního zdraví v USA], který zřejmě zneužíval pacienty se schizofrenií, a v roce 1998 jsem se podílel na psaní seriálu pro Boston Globe o zneužívání pacientů v psychiatrickém výzkumu.

Můj zájem se týkal širší otázky korupce a zneužívání ve výzkumném prostředí, nikoliv konkrétně psychiatrie.

V té době jsem měl ještě konvenční představu o psychiatrické medikaci. Měl jsem za to, že vědci dosáhli velkého pokroku v pochopení duševních poruch a že zjistili, že schizofrenie a deprese jsou způsobeny chemickou nerovnováhou v mozku, kterou pak psychiatrické léky vracejí do rovnováhy. Při psaní reportáží z tohoto cyklu jsem však narazil na studie, které mi nedávaly smysl, protože popíraly to, co jsem věděl, že je „pravda“, a to mě nasměrovalo na cestu reportáží o duševním zdraví.

Nejprve to byly dvě studie Světové zdravotnické organizace, které zjistily, že dlouhodobé výsledky pacientů se schizofrenií ve třech „rozvojových“ zemích jsou mnohem lepší než v USA a pěti dalších „rozvinutých“ zemích. To mi moc nedávalo smysl, a pak jsem si přečetl toto: v rozvojových zemích používali antipsychotika akutně, ale ne chronicky. Pouze 16 procent pacientů v rozvojových zemích bylo pravidelně udržováno na antipsychotikách, zatímco ve vyspělých zemích to byl standard péče. To neodpovídalo mému chápání, že tato medikace je pro pacienty se schizofrenií nezbytnou léčbou.

Za druhé, studie harvardských vědců zjistila, že výsledky léčby schizofrenie se v předchozích 20 letech zhoršily a nyní nejsou lepší než v první třetině 20. století. To se neshodovalo s mým chápáním, že psychiatrie udělala v léčbě takto diagnostikovaných lidí velký pokrok.

Tyto studie mě vedly k tomu, že jsem zpochybnil příběh, který naše společnost vypráví o těch, které nazýváme „šílenými“, a dostal jsem smlouvu na knihu, abych se touto otázkou zabýval. Z tohoto projektu vznikla kniha Mad in America [Šílení v Americe], která vypráví o historii zacházení naší společnosti s vážně duševně nemocnými lidmi od koloniálních dob až po současnost – o historii, která je poznamenána špatnou vědou a špatným zacházením společnosti s takto diagnostikovanými lidmi.

Horgan: Vnímáte se stále jako novinář, nebo jste především aktivista?

Whitaker: Vůbec se nepovažuji za aktivistu. Myslím, že v mých vlastních textech a ve webzinu Mad in America, který řídím, můžete vidět novinářské postupy, byť ve službách „aktivistického“ poslání.

Zde je naše poslání: „Posláním Mad in America je sloužit jako katalyzátor pro přehodnocení psychiatrické péče ve Spojených státech (a v zahraničí). Jsme přesvědčeni, že současné paradigma péče založené na medikaci v naší společnosti selhalo a že vědecký výzkum i životní zkušenosti těch, kterým byla diagnostikována psychiatrická porucha, volají po hluboké změně.“

Naším výchozím bodem je tedy to, že změna je potřebná, a i když to má aktivistický prvek, myslím, že novinařina – sloužící jako zdroj informací – je pro toto úsilí zásadní. Jako organizace netvrdíme, že máme odpovědi na to, jaká by tato změna měla být, což by bylo v případě, kdybychom se snažili být aktivisty. Místo toho se snažíme být fórem pro podporu informované společenské diskuse o tomto tématu.

Děláme to takto:

• Denně zveřejňujeme shrnutí vědeckých výzkumů s výsledky, o nichž se v běžných sdělovacích prostředcích píše jen zřídka. V archivech našich výzkumných zpráv najdete stálou přehlídku zjištění, která jsou v rozporu s tradičním příběhem. Jsou tam například zprávy o tom, že snaha najít geny pro duševní poruchy se ukázala jako spíše bezvýsledná, nebo o tom, jak sociální nerovnosti vyvolávají duševní potíže, nebo o špatných dlouhodobých výsledcích našeho současného modelu péče. A tak dále – chceme prostě, aby se tyto vědecké poznatky dostaly do povědomí.
• Pravidelně přinášíme rozhovory s vědci a aktivisty a podcasty, které se těmito otázkami zabývají.
• Zprávy MIA Reports jsme spustili jako výkladní skříň naší tištěné žurnalistiky. Publikovali jsme podrobné články o nových slibných iniciativách v Evropě; investigativní články o tématech, jako je nucená ambulantní léčba; zpravodajství o „novinkách“ souvisejících s politikou duševního zdraví ve Spojených státech; a příležitostné zprávy o tom, jak hlavní média informují o otázkách duševního zdraví.
• Zveřejňujeme také blogy odborníků, akademiků, lidí s vlastní zkušeností a dalších osob, které se o tuto problematiku zvláště zajímají. Tyto blogy a osobní příběhy mají pomoci informovat společnost o „přehodnocení“ psychiatrické péče.

Všechny tyto snahy podle mého názoru spadají do rámce „žurnalistiky“.

Chápu však, že když publikuji kritiku „vědy založené na důkazech“ týkající se psychiatrické medikace, překračuji tím hranice obvyklé „vědecké žurnalistiky“. Učinil jsem tak ve svých knihách Šílení v Americe a Anatomie jedné epidemie, stejně jako v knize Psychiatrie pod vlivem, na níž jsem se podílel. Pokračuji v tom i v rámci MIA Reports.

Obvyklou praxí ve „vědecké žurnalistice“ je obracet se na „odborníky“ v dané oblasti a informovat o tom, co říkají o svých zjištěních a postupech. Při psaní Šílení v Americe jsem však pochopil, že když „odborníci“ v psychiatrii mluví s novináři, pravidelně se drží příběhu, který se od nich očekává, a to příběhu o tom, jak jejich obor dělá velké pokroky v pochopení biologie poruch a léčby farmaky, která – jak mi bylo opakovaně sdělováno, když jsem spoluvytvářel seriál pro Boston Globe – napravují chemickou nerovnováhu v mozku. Ale jejich vlastní věda, jak jsem zjistil, často vyvracela příběh, který sdělovali médiím. Proto jsem se zaměřil na příběh, který se dal vyčíst z kritického pohledu na jejich vlastní vědeckou literaturu.

V těchto kritických článcích – například o sebevraždách v éře Prozacu nebo o vlivu antipsychotik na úmrtnost – jsem tedy provedl revizi příslušných výzkumů a spojil tyto poznatky do ucelené zprávy. Také se zabývám výzkumem citovaným na podporu mainstreamových názorů a zjišťuji, zda údaje v těchto článcích skutečně podporují závěry uvedené v abstraktu. Nic z toho není ve skutečnosti tak obtížné, a přesto vím, že je neobvyklé, aby novinář tímto způsobem zpochybňoval konvenční „lékařskou moudrost“.

Horgan: Anatomie jedné epidemie tvrdí, že léky na duševní nemoci, ačkoli mnoha lidem přinášejí krátkodobou úlevu, způsobují ve skutečnosti újmu. Je to spravedlivé shrnutí?

Whitaker: Ano, i když od napsání té knihy se mé myšlení poněkud proměnilo.

Jsem více než kdy jindy přesvědčen, že psychiatrická medikace z dlouhodobého hlediska způsobuje celkovou újmu. Přál bych si, aby tomu tak nebylo, ale důkazů o tom, že tyto medikamenty celkově zhoršují dlouhodobé výsledky, stále přibývá.

Mé myšlení se však posunulo tímto směrem: Nejsem si už tak jistý, že tyto medikamenty přinášejí krátkodobý prospěch celé populaci pacientů. Když se podíváte na krátkodobé studie antidepresiv a antipsychotik, důkazy o účinnosti při snižování symptomů ve srovnání s placebem jsou opravdu dost okrajové a nedosahují úrovně „klinicky významného“ přínosu.

Problémem všech těchto výzkumů je navíc to, že ve studiích neexistuje skutečná placebo skupina. Placebovou skupinu tvoří pacienti, kterým byla psychiatrická medikace vysazena a poté jim bylo náhodně přiděleno placebo. Placebo skupina je tedy skupinou vysazující medikaci a víme, že vysazení psychiatrické medikace může vyvolat nesčetné negativní účinky. Skupina, které dříve medikace nasezena nebyla, by na placebu pravděpodobně měla mnohem lepší výsledky, a pokud by tomu tak bylo, jak by se výsledek této placebové skupiny srovnával s výsledkem skupiny na medikaci?

Stručně řečeno, výzkum krátkodobých účinků psychiatrické medikace je vědecký průšvih. V článku z roku 2017, který měl obhajovat dlouhodobé užívání antipsychotik, se nicméně mimoděk přiznává, že „u pacientů s první epizodou psychózy nebyly provedeny žádné placebem kontrolované studie“. Antipsychotika byla zavedena před 65 lety a stále nemáme dobré důkazy o tom, že u pacientů s první epizodou psychózy krátkodobě fungují. Což je poněkud zarážející, když se nad tím zamyslíte.

Horgan: Přiměl vás některý z vašich kritiků – E. Fuller Torrey, například, – přehodnotit vaši tezi?

Whitaker: Když vyšlo první vydání Anatomie jedné epidemie (2010), věděl jsem, že se najdou kritici, a říkal jsem si, že to bude skvělé. Přesně tohle je potřeba, společenská diskuse o dlouhodobých účincích psychiatrické medikace.

Musím se přiznat, že mě kritika zklamala. Většinou se jednalo o útoky typu ad hominem – vybíral jsem jen údaje, které se mi hodily, nebo jsem výsledky špatně pochopil, nebo jsem prostě zaujatý, ale kritici pak neřekli, jaké údaje jsem přehlédl, nebo nepoukázali na zjištění, která vypovídají o medikamentech, jež zlepšují dlouhodobé výsledky. Upřímně si myslím, že bych dokázal mnohem lépe kritizovat svou vlastní práci.

Zmiňujete se o kritice E. Fullera Torreyho, který tvrdí, že jsem zkreslil a nepochopil některé výzkumy, které jsem citoval. Vzal jsem to vážně a obsáhle jsem na to odpověděl.

Pokud je tedy vaše vlastní „teze“ skutečně chybná, pak by kritik měl být schopen poukázat na její nedostatky a zároveň přesně popsat, co jste napsal. Pokud tomu tak je, pak máte dobrý důvod přehodnotit své přesvědčení. Pokud však kritika tento standard nesplňuje, ale spíše se opírá o zkreslení toho, co jste napsal, pak máte důvod dojít k závěru, že kritik nemá dostatek důkazů, aby mohl poctivě argumentovat. A právě tak vnímám Torreyho kritiku.

Torrey například uvedl, že jsem špatně pochopil výzkum Martina Harrowa o dlouhodobých výsledcích u pacientů se schizofrenií. Harrow uvedl, že míra zotavení byla osmkrát vyšší u těch, kteří antipsychotickou medikaci vysadili, než u těch, kteří na ní zůstali. Ve své práci z roku 2007 však Harrow uvedl, že lepší výsledky u těch, kteří medikaci vysadili, byly způsobeny jejich lepší prognózou, a nikoli negativními účinky medikace. Pokud si přečtete Anatomii jedné epidemie, uvidíte, že jeho vysvětlení uvádím.

Přesto jsem v rozhovoru s Harrowem poznamenal, že jeho vlastní údaje ukazují, že ti, u nichž byla diagnostikována lehčí psychotická porucha a kteří zůstali na antipsychotikách, dopadli dlouhodobě hůře než pacienti se schizofrenií, kteří medikaci přestali užívat. Jednalo se o srovnání, které ukázalo, že méně nemocní udržovaní na antipsychotikách si vedou hůře než vážněji nemocní, kteří tuto medikaci vysadili. Toto srovnání jsem prezentoval v knize Anatomie jedné epidemie.

Tím jsem se vydal na cestu: Říkal jsem, že Harrowovy údaje možná vedou k jinému závěru, než jaký učinil on sám, a to, že antipsychotická léčba má z dlouhodobého hlediska negativní účinek.

Po zveřejnění Anatomie se Harrow a jeho kolega Thomas Jobe vrátili ke svým datům a zkoumali právě tuto možnost. Následně napsali několik článků, v nichž se tímto tématem zabývali, přičemž v jednom nebo dvou případech citovali mě, protože jsem na tuto otázku upozornil, a našli důvod k závěru, že by tomu tak mohlo být. Napsali: „Jak jedinečné mezi léčebnými postupy je to, že by se zjevná účinnost antipsychotik mohla časem snižovat nebo se stát škodlivou? U jiných medikamentů existuje mnoho příkladů podobných dlouhodobých účinků, přičemž k nim často dochází v důsledku biologického přizpůsobení organismu na medikaci.“

V tomto případě jsem tedy udělal následující: Přesně jsem informoval o výsledcích Harrowovy studie a jeho interpretaci výsledků a přesně jsem uvedl údaje z jeho výzkumu, které vypovídaly o možné odlišné interpretaci. Autoři se pak vrátili ke svým vlastním údajům, aby se tímto šetřením zabývali. A přesto Torreyho kritika spočívá v tom, že jsem Harrowův výzkum zkreslil.

Stejná kritika se mimochodem na mne snáší stále. Zde je nedávný článek v časopise Vice, který opět cituje lidi, kteří tvrdí, že zkresluji a špatně chápu výzkum, přičemž Harrow je uveden jako příklad.

Chci však zdůraznit, že kritika „mé teze“ týkající se dlouhodobých účinků psychiatrické medikace je důležitá a je třeba ji uvítat. Viz zejména dva články, které se jí zabývají (zde a zde), a moje reakce obecně na takovou kritiku a na tu druhou.

Horgan: Když kritizuji psychiatrické léky, lidé mi někdy říkají, že jim zachránily život. S takovou reakcí se musíte setkávat často. Jak na to reagujete?

Whitaker: Slýchávám to, a když to slyším, odpovídám: „Skvělé! Jsem moc rád, že u vás medikace zafungovala!“ Ale samozřejmě také slýchávám od mnoha lidí, že jim medikace zničila život.

Myslím si, že individuální zkušenost s psychiatrickou medikací, ať už je dobrá nebo špatná, by měla být ctěna jako hodnotná a „platná“. [Tito lidé] jsou svědky svých vlastních životů a my bychom měli tyto hlasy zahrnout do uvažování naší společnosti o přínosech psychiatrické medikace.

Dlouhou dobu jsme však v mainstreamových médiích slýchali především o „dobrých“ výsledcích, zatímco ti se „špatnými“ výsledky byli odkázáni na vyprávění svých příběhů na internetových fórech. O co se Mad in America ve svém úsilí sloužit jako fórum pro přehodnocení psychiatrie snaží, je poskytnout prostor pro tuto druhou skupinu, aby i jejich hlasy bylo možné slyšet.

Osobní výpovědi samozřejmě nic nemění na výsledných „důkazech“, které se objevují ve výsledcích studií větších skupin pacientů. Ty bohužel vypovídají o medikamentech, které celkově více škodí, než pomáhají.

Jako příklad lze uvést, že pokud jde o téma „záchrany životů“, tento přínos se v údajích o veřejném zdraví neprojevuje. „Standardní úmrtnost“ osob se závažnými duševními poruchami ve srovnání s běžnou veřejností za posledních 40 let nápadně vzrostla.

Horgan: Vidíte v psychiatrii nějaké slibné trendy?

Whitaker: Ano, rozhodně.

Rozšiřují se sítě Slyšení hlasů, které jsou složeny z lidí, kteří slyší hlasy a nabízejí podporu při učení se žít s hlasy, na rozdíl od jejich potlačování, což se očekává od léků. Tyto sítě fungují ve Spojených státech a v mnoha zemích po celém světě [včetně ČR].

Ve Spojených státech a mnoha evropských zemích (a nejen tam) se ujal přístup Otevřeného dialogu, který byl poprvé zaveden v severním Finsku a tam se osvědčil. Tato praxe klade mnohem menší důraz na léčbu antipsychotiky a mnohem větší důraz na pomoc lidem při opětovném začlenění do rodiny a komunity. [Web o Otevřeném dialoguv ČR.]

Vzniká mnoho alternativních programů, a to i na vládní úrovni. Norsko například nařídilo svým nemocničním krajům, aby nabízely „léčbu bez léků“ těm, kteří o ni stojí, a v Norsku nyní existuje soukromá nemocnice, která se věnuje pomoci chronickým pacientům vysadit psychiatrickou medikaci. V Izraeli vznikly domy Soteria (někdy se jim říká stabilizační domy), kde je užívání antipsychotik volitelné a prostředí – podpůrné domácké prostředí – je považováno za hlavní „terapii“. [Viz též článek v češtině.]

Zvláštní zpravodaj OSN pro zdraví Dainius Pūras volá po „revoluci“ v oblasti duševního zdraví, která by nahradila dnešní biologický model péče modelem, který by věnoval větší pozornost faktorům sociální spravedlnosti – chudobě, nerovnosti atd. – jako zdroji duševních potíží.

Všechny tyto iniciativy vypovídají o snaze najít novou cestu. Z hlediska „pozitivních trendů“ je však možná nejdůležitější, že se zhroutil narativ, který nám byl předkládán počínaje 80. lety 20. století, což představuje příležitost k tomu, aby se nový model prosadil.

Stále více výzkumů vypovídá o tom, jak konvenční narativ ve všech svých detailech selhal. Diagnózy v Diagnostickém a statistickém manuálu (DSM) nebyly potvrzeny jako samostatné nemoci, genetika duševních poruch zůstává zpochybněna, vyšetření magnetickou rezonancí se neukázalo jako užitečné, dlouhodobé výsledky jsou špatné a představa, že psychiatrická medikace napravuje chemickou nerovnováhu, byla opuštěna. Ronald Pies, bývalý šéfredaktor časopisu Psychiatric Times, se dokonce snažil distancovat od toho, že psychiatrie jako instituce někdy něco takového tvrdila.

Horgan: Vykazují mozkové implantáty nebo jiná elektrostimulační zařízení nějaký terapeutický potenciál?

Whitaker: Na to nemám hotovou odpověď. Publikovali jsme dva články o zkreslení výsledků studie hluboké mozkové stimulace a o utrpení některých takto léčených pacientů v dlouhodobém horizontu. Tyto články vypovídají o tom, proč může být obtížné na tuto otázku odpovědět: existují finanční vlivy, které tlačí na to, aby byly zveřejňovány výsledky, které vypovídají o terapeutickém úspěchu, i když data toto zjištění nepotvrzují, a máme výzkumné prostředí, které nedokáže studovat dlouhodobé výsledky.

Důvodem k opatrnosti je také historie somatické léčby duševních poruch. Je to historie jedné somatické léčby za druhou, které byly zpočátku oslavovány jako léčebné nebo mimořádně užitečné, a pak selhaly ve zkoušce časem. Vynálezce frontální lobotomie Egas Moniz dostal Nobelovu cenu za vynález této operace, kterou dnes chápeme jako zmrzačení.

Je důležité zůstat otevřený možnosti, že somatická léčba může být užitečná, alespoň pro některé pacienty. Existuje však spousta důvodů, proč být obezřetný k počátečním tvrzením o úspěchu.

Horgan: Měly by se psychedelické drogy brát vážně jako léčba?

Whitaker: Myslím, že i zde platí opatrnost. Psychedelické drogy jistě přinášejí mnohá rizika, a kdybyste dnes provedl studii první epizody psychózy, zjistil byste, že vysoké procento pacientů užívalo před psychotickou atakou psychotropní látky – antidepresiva, marihuanu, LSD atd. Zároveň jsme publikovali přehledy prací, které uváděly pozitivní výsledky při užívání psychedelik. Jaké jsou výhody oproti rizikům? Lze realizovat možné přínosy a zároveň minimalizovat rizika? Je to otázka, kterou stojí za to prozkoumat, ale opatrně.

Horgan: A co meditace?

Whitaker: Vím, že mnoha lidem meditace pomáhá. Vím také, že pro jiné lidi je obtížné – a dokonce ohrožující – sedět s tichem své mysli. Mad in America publikoval přehledy výzkumů o meditaci, psalo o ní několik blogerů a v naší sekci zdrojů o „nemedikamentózních terapiích“ jsme shrnuli výsledky výzkumů týkajících se jejího využití při depresi. Došli jsme k závěru, že výzkum v této oblasti není tak robustní, jak by si člověk přál.

Myslím si však, že vaše otázka vede k této širší úvaze: Lidé, kteří bojují se svou myslí a emocemi, mohou přijít s mnoha různými přístupy, které považují za užitečné. Cvičení, dieta, meditace, jóga a tak dále, to vše představuje snahu změnit své prostředí, a to si myslím, že v konečném důsledku může být velmi užitečné. Jednotlivec si však musí najít svou cestu k jakékoliv změně prostředí, která mu nejlépe vyhovuje.

Horgan: Vidíte nějaký pokrok v pochopení příčin duševních nemocí?

Whitaker: Ano, a tento pokrok by se dal shrnout takto: vědci se vracejí ke zkoumání toho, jak nás ovlivňuje to, co se nám „stalo“.

Studie Adverse Childhood Experiences (Nepříznivé prožitky z dětství) poskytuje přesvědčivé důkazy o tom, jak se traumata z dětství – rozvod, chudoba, zneužívání, šikana atd. – dlouhodobě podepisují na fyzickém a duševním zdraví. Při rozhovorech s jakoukoli skupinou žen s diagnózou závažné duševní poruchy se pravidelně setkáte s výpověďmi o sexuálním zneužívání. Rasismus si vybírá svou daň. Stejně tak chudoba, tíživé pracovní podmínky atd. Můžete pokračovat dál a dál, ale to vše je připomínkou toho, že my lidé jsme stvořeni tak, abychom reagovali na své prostředí, a je zcela jasné, že duševní potíže z velké části vznikají v důsledku obtížného prostředí a ohrožujících zkušeností, minulých i současných.

A se zaměřením na životní zkušenosti jako zdroj „duševní nemoci“ se nyní klade související otázka: Co všechno potřebujeme, abychom byli duševně v pořádku? Přístřeší, dobré jídlo, smysl života, někoho, koho bychom mohli milovat, a tak dále – pokud se na to podíváte z tohoto úhlu pohledu, pochopíte, proč když tyto podpůrné prvky začnou mizet, objeví se psychiatrické obtíže.

Nevylučuji, že mohou existovat biologické faktory, které způsobují „duševní onemocnění“. Biologické markery, které by vypovídaly o konkrétní poruše, sice nebyly objeveny, ale jsme biologické bytosti a víme například, že existují fyzické nemoci a toxiny, které mohou vyvolat psychotické epizody.

Pokrokem, kterého se v současné době dosahuje, je však odklon od robotického „všechno je to o chemii mozku“ směrem ke znovuobjevení významu našeho sociálního života a našich zkušeností.

Horgan: Máme se ještě co učit od Sigmunda Freuda?

Whitaker: Myslím, že rozhodně ano. Freud nám připomíná, že velká část naší mysli je před námi skryta a že to, co se přelévá do našeho vědomí, pochází ze směsi mnoha částí naší mysli, našich emocionálních center a našich prvotnějších instinktů. Ve Freudově popisu id, ega a superega jako konceptualizaci různých částí mozku lze stále spatřovat přínos. Freuda jsem četl, když jsem byl na vysoké škole, a byla to pro mě formativní zkušenost.

Horgan: Obávám se, že kapitalismus amerického typu nevytváří dobrou zdravotní péči, včetně péče o duševní zdraví. Co si o tom myslíte?

Whitaker: Je jasné, že nevytváří.

Za prvé, máme ziskovou zdravotní péči, která je nastavena na léčbu „nemocí“. V případě péče o duševní zdraví to znamená, že se vydělává na tom, že se lidé považují za „nemocné“ a že se léčí na tuto „nemoc“. Vezměte si prášek! Jinými slovy, kapitalismus amerického typu, který funguje tak, že vytváří trhy s produkty, je pobídkou k vytvářeníduševně nemocných, což se mu v posledních 35 letech daří.

Za druhé, bez vytvářeného zisku se neinvestuje tolik do psychosociální péče, která může člověku pomoci přebudovat život. V psychosociální péči jsou společenské náklady, ale malý zisk firem, a kapitalismus amerického typu se k této rovnici nehodí.

Za třetí, v našem kapitalismu amerického typu (myslím neoliberalismus) je to jedinec, kdo je považován za „nemocného“ a je třeba ho napravit. Společnost má volnou ruku. I to je překážkou dobré péče o „duševní zdraví“, protože nám to brání přemýšlet o tom, jaké změny bychom mohli provést v naší společnosti, které by byly zdravější pro nás všechny. Díky našemu kapitalismu amerického typu máme nyní hrubě nerovnou společnost, v níž stále více bohatství připadá několika vyvoleným a stále více lidí se potýká s problémy při placení účtů. To je recept na psychické potíže. Dobrá „péče o duševní zdraví“ začíná vytvořením rovnější a spravedlivější společnosti.

Horgan: Jak může pandemie COVID-19 ovlivnit péči o duševně nemocné?

Whitaker: To je něco, o čem Mad in America informoval. Pandemie může samozřejmě ohrozit zejména lidi v psychiatrických léčebnách nebo ve skupinových domovech.

Hrozba spočívá nejen ve vystavení viru, ke kterému může dojít v těchto zařízeních. Lidé, kteří takto zápolí, se často cítí strašně izolovaní, osamělí a mají strach být s ostatními. Opatření COVID-19 s výzvami k sociální distanci to mohou ještě zhoršit. Myslím, že to staví personál nemocnic a ty, kteří vedou domovy, do mimořádně obtížné situace – jak mohou pomoci zmírnit izolaci pacientů, i když se od nich očekává, že budou prosazovat určitý druh sociálního odstupu?

Horgan: Kdyby vás příští prezident jmenoval carem pro duševní zdraví, co by bylo na prvním místě vašeho seznamu úkolů?

Whitaker: No, jsem si docela jistý, že se to nestane, a kdyby ano, rychle bych se přiznal, že jsem pro tuto práci naprosto nekvalifikovaný. Ale ze svého místa v Mad in America bych chtěl, aby se v naší společnosti stalo toto.

Jak vidíte z mých odpovědí výše, myslím, že základní problém spočívá v tom, že se naše společnost zorganizovala kolem falešného narativu, který nám byl prodán jako narativ vědy. Na počátku 80. let jsme začali slýchat, že psychiatrické poruchy jsou samostatná onemocnění mozku, která jsou způsobena chemickou nerovnováhou v mozku, a že nová generace psychiatrických léků tuto nerovnováhu napravuje, podobně jako inzulín cukrovku. To je příběh o úžasném lékařském průlomu: vědci objevili v našem mozku právě ty chemické látky, které způsobují šílenství, deprese, úzkosti nebo ADHD, a vyvinuli léky, které dokážou uvést chemii mozku do normálního stavu. Vzhledem ke složitosti lidského mozku, kdyby to byla pravda, byl by to pravděpodobně největší úspěch v dějinách medicíny.

A my jsme to jako pravdu chápali. Začali jsme věřit, že existuje ostrá hranice mezi „normálním“ a „nenormálním“ mozkem a že je z lékařského hlediska užitečné tyto nemoci vyšetřovat a že psychiatrické léky jsou velmi bezpečné a účinné a často je třeba je užívat po celý život.

Dnes je však jasně vidět, že toto vyprávění bylo marketingovým, nikoli vědeckým příběhem. Byl to příběh, který psychiatrie jako instituce propagovala z cechovních důvodů, a byl to příběh, který farmaceutické společnosti propagovaly z komerčních důvodů. Věda ve skutečnosti vypráví zcela jiný příběh: biologie psychiatrických poruch zůstává neznámá; poruchy v DSM nebyly potvrzeny jako samostatné nemoci; léky nenapravují chemické nerovnováhy, ale spíše narušují normální funkce neurotransmiterů; a dokonce i jejich krátkodobá účinnost je přinejlepším nepatrná.

Jak se dalo očekávat, uspořádání našeho myšlení na základě falešného příběhu bylo společenskou katastrofou: prudký nárůst zátěže duševních onemocnění v naší společnosti; špatné dlouhodobé funkční výsledky u těch, kteří jsou neustále medikováni; patologizace dětství atd.

Nyní potřebujeme nové vyprávění, které se bude opírat o historii, literaturu, filozofii a kvalitní vědu. Myslím, že prvním krokem je opuštění DSM. Ta kniha představuje tu nejbídnější „filozofii bytí“, jakou si lze představit. Každý, kdo je příliš emotivní, bojuje se svou myslí nebo prostě jen nerad pobývá v nudném prostředí (vzpomeňte si na ADHD), je kandidátem na diagnózu. Potřebujeme vyprávění, které lze, popravdě řečeno, najít v literatuře. Romány, Shakespeare, Bible – ti všichni vyprávějí o tom, jak my lidé bojujeme se svou myslí, svými emocemi a svým chováním. To je norma, to je lidský stav. A přesto by postavy, které vidíme v literatuře, kdybychom na ně nahlíželi optikou DSM, často splňovaly podmínky pro stanovení diagnózy.

Zároveň literatura vypráví o tom, jak mohou být lidé odolní a že se měníme, jak stárneme a procházíme různými prostředími. Potřebujeme, aby i toto bylo součástí nového vyprávění; naše současné vyprávění založené na modelu nemoci vypráví o tom, jak lidé pravděpodobně budou chronicky nemocní. Jejich mozek je defektní, a tak je terapeutickým cílem zvládnout symptomy „nemoci“. Potřebujeme narativ, který tento pesimismus nahradí nadějí.

Kdybychom přijali toto literární chápání toho, co je to být člověkem, pak by mohla být vytvořena politika „duševního zdraví“, která by začala touto otázkou: jak vytvořit prostředí, které by bylo pro nás všechny více podporující? Jak vytvořit školy, které staví na dětské zvídavosti? Jak vrátit přírodu do našich životů? Jak vytvořit společnost, která lidem pomůže dát smysl života, pocit sounáležitosti a občanské povinnosti? Jak vytvořit společnost, která podporuje dobré fyzické zdraví a poskytuje přístup k přístřeší a lékařské péči?

S ohledem na tuto koncepci by navíc individuální terapie pomohla lidem změnit jejich prostředí. Mohli byste podporovat procházky do přírody; doporučovat dobrovolnickou práci; poskytovat prostředí, kam by se lidé mohli chodit zotavovat, a tak dále. A co je nejdůležitější, na rozdíl od modelu péče založeného na „nemoci“ by model péče založený na „zdraví“ („wellness“) pomáhal lidem cítit naději a pomáhal by jim najít způsob, jak pro sebe vytvořit jinou budoucnost. To je mimochodem přístup, který může být nápomocný lidem, kteří prodělali psychotickou epizodu. Domovy Soteria a Otevřený dialog jsou „terapie“, které se snaží psychotickým pacientům tímto způsobem pomáhat.

V rámci tohoto modelu péče o „zdraví“ by stále bylo místo pro užívání medikace, která lidem pomáhá cítit se jinak, alespoň po určitou dobu: sedativa, trankvilizéry atd. A stále byste chtěli financovat vědu, která se snaží lépe porozumět mnoha cestám k oslabujícím stavům nálady a k „psychóze“ – traumatu, špatnému fyzickému zdraví, fyzické nemoci, nedostatku spánku, životním neúspěchům, izolaci, osamělosti a ano, jakýmkoli biologickým zranitelnostem, které mohou být přítomny. Zároveň byste chtěli financovat vědu, která se snaží lépe porozumět pilířům „zdraví“.

Horgan: Jaká je vaše utopie?

Whitaker: Mojí „utopií“ by byl svět podobný tomu, který jsem právě popsal, založený na novém narativu o duševních nemocech, zakořeněném v pochopení toho, jak jsme my lidé emocionální, jak bojujeme se svou myslí a jak jsme stvořeni k tomu, abychom reagovali na své prostředí. A to je skutečně posláním Mad in America. Chceme, aby se stal fórem pro vytváření nového společenského příběhu o „duševním zdraví“.

Za pomoci Deepl.com pro ČSDZ přeložil Borek L