METODIKA ZAKLÁDÁNÍ SVÉPOMOCNÝCH SKUPIN je přehledný dokument, ve kterém zúročujeme sedm let úspěšného života skupiny GPS, která vznikla v roce 2016 pod křídly České společnosti pro duševní zdraví.

Členové skupiny říkají srozumitelně, jaké jsou výhody setkávání a sdílení a co jim skupina přináší. Obsahem metodiky jsou i další inspirace, zejména z Nizozemska, které pomáhají rozumnému vytvoření a uspořádání průběhu svépomocných skupin.

Doporučujeme k prostudování všem peerům, kteří přemýšlejí o založení vlastní svépomocné skupiny.

Dokument zde ke stazeni:

Metodika

 

 

Selhal přístup k duševním chorobám založený na užívání medikace?

Novinář Robert Whitaker se více než kdy jindy obává, že psychiatrická medikace přináší více škody než užitku.

Překlad rozhovoru Johna Horgana s Robertem Whitakerem pro Scientific American, 17. října 2020

Děkujeme redakci Scientific American za povolení k publikaci. Původní text v angličtině najdete zde:

https://www.scientificamerican.com/article/has-the-drug-based-approach-to-mental-illness-failed/

Jedním z nejpůsobivějších a nejznepokojivějších děl vědecké žurnalistiky, s nimiž jsem se setkal, je Anatomie jedné epidemie: Magické projektily, psychiatrická medikace a ohromující nárůst duševních nemocí v Americe, vydaná v roce 2010 (Anatomy of an Epidemic: Magic Bullets, Psychiatric Drugs, and the Astonishing Rise of Mental Illness in America). V této knize, kterou jsem recenzoval zde, oceňovaný novinář Robert Whitaker předkládá důkazy o tom, že psychofarmaka v průběhu času a v souhrnu způsobují celkovou újmu. V roce 2012 jsem Whitakera přivedl do své školy, aby zde přednášel, částečně proto, abych si ho ověřil. Působil na mě jako chytrý, rozumný a pečlivý novinář, jehož hloubkový výzkum ho dovedl k překvapivým závěrům. Od té doby se zdaleka nesetkávám s přesvědčivými vyvráceními Whitakerovy teze, ale naopak stále nacházím její potvrzení. Pokud má Whitaker pravdu, moderní psychiatrie spolu s farmaceutickým průmyslem způsobila iatrogenní poškození milionů lidí. Zprávy o prudkém nárůstu duševních potíží během pandemie mě znovu přiměly uvažovat o Whitakerových názorech a přemýšlet, jak se vyvinuly. Níže odpovídá na některé otázky. – John Horgan

Horgan: Kdy a proč jste začal psát o duševním zdraví?

Whitaker: Došlo k tomu hodně oklikou. V roce 1994 jsem spoluzaložil vydavatelství CenterWatch, které se zabývalo obchodními aspekty „průmyslu klinických studií“, a brzy jsem se začal zajímat o to, jak finanční zájmy korumpují zkoušky léků. Risperdal a Zyprexa právě přišly na trh, a poté, co jsem na základě žádosti o svobodný přístup k informacím získal posudky FDA [Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv v USA] k těmto dvěma lékům, jsem viděl, že zkoušky psychiatrických léků jsou ukázkovým příkladem této korupce. Kromě toho jsem se dozvěděl o výzkumu financovaném NIMH [Národním ústavem duševního zdraví v USA], který zřejmě zneužíval pacienty se schizofrenií, a v roce 1998 jsem se podílel na psaní seriálu pro Boston Globe o zneužívání pacientů v psychiatrickém výzkumu.

Můj zájem se týkal širší otázky korupce a zneužívání ve výzkumném prostředí, nikoliv konkrétně psychiatrie.

V té době jsem měl ještě konvenční představu o psychiatrické medikaci. Měl jsem za to, že vědci dosáhli velkého pokroku v pochopení duševních poruch a že zjistili, že schizofrenie a deprese jsou způsobeny chemickou nerovnováhou v mozku, kterou pak psychiatrické léky vracejí do rovnováhy. Při psaní reportáží z tohoto cyklu jsem však narazil na studie, které mi nedávaly smysl, protože popíraly to, co jsem věděl, že je „pravda“, a to mě nasměrovalo na cestu reportáží o duševním zdraví.

Nejprve to byly dvě studie Světové zdravotnické organizace, které zjistily, že dlouhodobé výsledky pacientů se schizofrenií ve třech „rozvojových“ zemích jsou mnohem lepší než v USA a pěti dalších „rozvinutých“ zemích. To mi moc nedávalo smysl, a pak jsem si přečetl toto: v rozvojových zemích používali antipsychotika akutně, ale ne chronicky. Pouze 16 procent pacientů v rozvojových zemích bylo pravidelně udržováno na antipsychotikách, zatímco ve vyspělých zemích to byl standard péče. To neodpovídalo mému chápání, že tato medikace je pro pacienty se schizofrenií nezbytnou léčbou.

Za druhé, studie harvardských vědců zjistila, že výsledky léčby schizofrenie se v předchozích 20 letech zhoršily a nyní nejsou lepší než v první třetině 20. století. To se neshodovalo s mým chápáním, že psychiatrie udělala v léčbě takto diagnostikovaných lidí velký pokrok.

Tyto studie mě vedly k tomu, že jsem zpochybnil příběh, který naše společnost vypráví o těch, které nazýváme „šílenými“, a dostal jsem smlouvu na knihu, abych se touto otázkou zabýval. Z tohoto projektu vznikla kniha Mad in America [Šílení v Americe], která vypráví o historii zacházení naší společnosti s vážně duševně nemocnými lidmi od koloniálních dob až po současnost – o historii, která je poznamenána špatnou vědou a špatným zacházením společnosti s takto diagnostikovanými lidmi.

Horgan: Vnímáte se stále jako novinář, nebo jste především aktivista?

Whitaker: Vůbec se nepovažuji za aktivistu. Myslím, že v mých vlastních textech a ve webzinu Mad in America, který řídím, můžete vidět novinářské postupy, byť ve službách „aktivistického“ poslání.

Zde je naše poslání: „Posláním Mad in America je sloužit jako katalyzátor pro přehodnocení psychiatrické péče ve Spojených státech (a v zahraničí). Jsme přesvědčeni, že současné paradigma péče založené na medikaci v naší společnosti selhalo a že vědecký výzkum i životní zkušenosti těch, kterým byla diagnostikována psychiatrická porucha, volají po hluboké změně.“

Naším výchozím bodem je tedy to, že změna je potřebná, a i když to má aktivistický prvek, myslím, že novinařina – sloužící jako zdroj informací – je pro toto úsilí zásadní. Jako organizace netvrdíme, že máme odpovědi na to, jaká by tato změna měla být, což by bylo v případě, kdybychom se snažili být aktivisty. Místo toho se snažíme být fórem pro podporu informované společenské diskuse o tomto tématu.

Děláme to takto:

• Denně zveřejňujeme shrnutí vědeckých výzkumů s výsledky, o nichž se v běžných sdělovacích prostředcích píše jen zřídka. V archivech našich výzkumných zpráv najdete stálou přehlídku zjištění, která jsou v rozporu s tradičním příběhem. Jsou tam například zprávy o tom, že snaha najít geny pro duševní poruchy se ukázala jako spíše bezvýsledná, nebo o tom, jak sociální nerovnosti vyvolávají duševní potíže, nebo o špatných dlouhodobých výsledcích našeho současného modelu péče. A tak dále – chceme prostě, aby se tyto vědecké poznatky dostaly do povědomí.
• Pravidelně přinášíme rozhovory s vědci a aktivisty a podcasty, které se těmito otázkami zabývají.
• Zprávy MIA Reports jsme spustili jako výkladní skříň naší tištěné žurnalistiky. Publikovali jsme podrobné články o nových slibných iniciativách v Evropě; investigativní články o tématech, jako je nucená ambulantní léčba; zpravodajství o „novinkách“ souvisejících s politikou duševního zdraví ve Spojených státech; a příležitostné zprávy o tom, jak hlavní média informují o otázkách duševního zdraví.
• Zveřejňujeme také blogy odborníků, akademiků, lidí s vlastní zkušeností a dalších osob, které se o tuto problematiku zvláště zajímají. Tyto blogy a osobní příběhy mají pomoci informovat společnost o „přehodnocení“ psychiatrické péče.

Všechny tyto snahy podle mého názoru spadají do rámce „žurnalistiky“.

Chápu však, že když publikuji kritiku „vědy založené na důkazech“ týkající se psychiatrické medikace, překračuji tím hranice obvyklé „vědecké žurnalistiky“. Učinil jsem tak ve svých knihách Šílení v Americe a Anatomie jedné epidemie, stejně jako v knize Psychiatrie pod vlivem, na níž jsem se podílel. Pokračuji v tom i v rámci MIA Reports.

Obvyklou praxí ve „vědecké žurnalistice“ je obracet se na „odborníky“ v dané oblasti a informovat o tom, co říkají o svých zjištěních a postupech. Při psaní Šílení v Americe jsem však pochopil, že když „odborníci“ v psychiatrii mluví s novináři, pravidelně se drží příběhu, který se od nich očekává, a to příběhu o tom, jak jejich obor dělá velké pokroky v pochopení biologie poruch a léčby farmaky, která – jak mi bylo opakovaně sdělováno, když jsem spoluvytvářel seriál pro Boston Globe – napravují chemickou nerovnováhu v mozku. Ale jejich vlastní věda, jak jsem zjistil, často vyvracela příběh, který sdělovali médiím. Proto jsem se zaměřil na příběh, který se dal vyčíst z kritického pohledu na jejich vlastní vědeckou literaturu.

V těchto kritických článcích – například o sebevraždách v éře Prozacu nebo o vlivu antipsychotik na úmrtnost – jsem tedy provedl revizi příslušných výzkumů a spojil tyto poznatky do ucelené zprávy. Také se zabývám výzkumem citovaným na podporu mainstreamových názorů a zjišťuji, zda údaje v těchto článcích skutečně podporují závěry uvedené v abstraktu. Nic z toho není ve skutečnosti tak obtížné, a přesto vím, že je neobvyklé, aby novinář tímto způsobem zpochybňoval konvenční „lékařskou moudrost“.

Horgan: Anatomie jedné epidemie tvrdí, že léky na duševní nemoci, ačkoli mnoha lidem přinášejí krátkodobou úlevu, způsobují ve skutečnosti újmu. Je to spravedlivé shrnutí?

Whitaker: Ano, i když od napsání té knihy se mé myšlení poněkud proměnilo.

Jsem více než kdy jindy přesvědčen, že psychiatrická medikace z dlouhodobého hlediska způsobuje celkovou újmu. Přál bych si, aby tomu tak nebylo, ale důkazů o tom, že tyto medikamenty celkově zhoršují dlouhodobé výsledky, stále přibývá.

Mé myšlení se však posunulo tímto směrem: Nejsem si už tak jistý, že tyto medikamenty přinášejí krátkodobý prospěch celé populaci pacientů. Když se podíváte na krátkodobé studie antidepresiv a antipsychotik, důkazy o účinnosti při snižování symptomů ve srovnání s placebem jsou opravdu dost okrajové a nedosahují úrovně „klinicky významného“ přínosu.

Problémem všech těchto výzkumů je navíc to, že ve studiích neexistuje skutečná placebo skupina. Placebovou skupinu tvoří pacienti, kterým byla psychiatrická medikace vysazena a poté jim bylo náhodně přiděleno placebo. Placebo skupina je tedy skupinou vysazující medikaci a víme, že vysazení psychiatrické medikace může vyvolat nesčetné negativní účinky. Skupina, které dříve medikace nasezena nebyla, by na placebu pravděpodobně měla mnohem lepší výsledky, a pokud by tomu tak bylo, jak by se výsledek této placebové skupiny srovnával s výsledkem skupiny na medikaci?

Stručně řečeno, výzkum krátkodobých účinků psychiatrické medikace je vědecký průšvih. V článku z roku 2017, který měl obhajovat dlouhodobé užívání antipsychotik, se nicméně mimoděk přiznává, že „u pacientů s první epizodou psychózy nebyly provedeny žádné placebem kontrolované studie“. Antipsychotika byla zavedena před 65 lety a stále nemáme dobré důkazy o tom, že u pacientů s první epizodou psychózy krátkodobě fungují. Což je poněkud zarážející, když se nad tím zamyslíte.

Horgan: Přiměl vás některý z vašich kritiků – E. Fuller Torrey, například, – přehodnotit vaši tezi?

Whitaker: Když vyšlo první vydání Anatomie jedné epidemie (2010), věděl jsem, že se najdou kritici, a říkal jsem si, že to bude skvělé. Přesně tohle je potřeba, společenská diskuse o dlouhodobých účincích psychiatrické medikace.

Musím se přiznat, že mě kritika zklamala. Většinou se jednalo o útoky typu ad hominem – vybíral jsem jen údaje, které se mi hodily, nebo jsem výsledky špatně pochopil, nebo jsem prostě zaujatý, ale kritici pak neřekli, jaké údaje jsem přehlédl, nebo nepoukázali na zjištění, která vypovídají o medikamentech, jež zlepšují dlouhodobé výsledky. Upřímně si myslím, že bych dokázal mnohem lépe kritizovat svou vlastní práci.

Zmiňujete se o kritice E. Fullera Torreyho, který tvrdí, že jsem zkreslil a nepochopil některé výzkumy, které jsem citoval. Vzal jsem to vážně a obsáhle jsem na to odpověděl.

Pokud je tedy vaše vlastní „teze“ skutečně chybná, pak by kritik měl být schopen poukázat na její nedostatky a zároveň přesně popsat, co jste napsal. Pokud tomu tak je, pak máte dobrý důvod přehodnotit své přesvědčení. Pokud však kritika tento standard nesplňuje, ale spíše se opírá o zkreslení toho, co jste napsal, pak máte důvod dojít k závěru, že kritik nemá dostatek důkazů, aby mohl poctivě argumentovat. A právě tak vnímám Torreyho kritiku.

Torrey například uvedl, že jsem špatně pochopil výzkum Martina Harrowa o dlouhodobých výsledcích u pacientů se schizofrenií. Harrow uvedl, že míra zotavení byla osmkrát vyšší u těch, kteří antipsychotickou medikaci vysadili, než u těch, kteří na ní zůstali. Ve své práci z roku 2007 však Harrow uvedl, že lepší výsledky u těch, kteří medikaci vysadili, byly způsobeny jejich lepší prognózou, a nikoli negativními účinky medikace. Pokud si přečtete Anatomii jedné epidemie, uvidíte, že jeho vysvětlení uvádím.

Přesto jsem v rozhovoru s Harrowem poznamenal, že jeho vlastní údaje ukazují, že ti, u nichž byla diagnostikována lehčí psychotická porucha a kteří zůstali na antipsychotikách, dopadli dlouhodobě hůře než pacienti se schizofrenií, kteří medikaci přestali užívat. Jednalo se o srovnání, které ukázalo, že méně nemocní udržovaní na antipsychotikách si vedou hůře než vážněji nemocní, kteří tuto medikaci vysadili. Toto srovnání jsem prezentoval v knize Anatomie jedné epidemie.

Tím jsem se vydal na cestu: Říkal jsem, že Harrowovy údaje možná vedou k jinému závěru, než jaký učinil on sám, a to, že antipsychotická léčba má z dlouhodobého hlediska negativní účinek.

Po zveřejnění Anatomie se Harrow a jeho kolega Thomas Jobe vrátili ke svým datům a zkoumali právě tuto možnost. Následně napsali několik článků, v nichž se tímto tématem zabývali, přičemž v jednom nebo dvou případech citovali mě, protože jsem na tuto otázku upozornil, a našli důvod k závěru, že by tomu tak mohlo být. Napsali: „Jak jedinečné mezi léčebnými postupy je to, že by se zjevná účinnost antipsychotik mohla časem snižovat nebo se stát škodlivou? U jiných medikamentů existuje mnoho příkladů podobných dlouhodobých účinků, přičemž k nim často dochází v důsledku biologického přizpůsobení organismu na medikaci.“

V tomto případě jsem tedy udělal následující: Přesně jsem informoval o výsledcích Harrowovy studie a jeho interpretaci výsledků a přesně jsem uvedl údaje z jeho výzkumu, které vypovídaly o možné odlišné interpretaci. Autoři se pak vrátili ke svým vlastním údajům, aby se tímto šetřením zabývali. A přesto Torreyho kritika spočívá v tom, že jsem Harrowův výzkum zkreslil.

Stejná kritika se mimochodem na mne snáší stále. Zde je nedávný článek v časopise Vice, který opět cituje lidi, kteří tvrdí, že zkresluji a špatně chápu výzkum, přičemž Harrow je uveden jako příklad.

Chci však zdůraznit, že kritika „mé teze“ týkající se dlouhodobých účinků psychiatrické medikace je důležitá a je třeba ji uvítat. Viz zejména dva články, které se jí zabývají (zde a zde), a moje reakce obecně na takovou kritiku a na tu druhou.

Horgan: Když kritizuji psychiatrické léky, lidé mi někdy říkají, že jim zachránily život. S takovou reakcí se musíte setkávat často. Jak na to reagujete?

Whitaker: Slýchávám to, a když to slyším, odpovídám: „Skvělé! Jsem moc rád, že u vás medikace zafungovala!“ Ale samozřejmě také slýchávám od mnoha lidí, že jim medikace zničila život.

Myslím si, že individuální zkušenost s psychiatrickou medikací, ať už je dobrá nebo špatná, by měla být ctěna jako hodnotná a „platná“. [Tito lidé] jsou svědky svých vlastních životů a my bychom měli tyto hlasy zahrnout do uvažování naší společnosti o přínosech psychiatrické medikace.

Dlouhou dobu jsme však v mainstreamových médiích slýchali především o „dobrých“ výsledcích, zatímco ti se „špatnými“ výsledky byli odkázáni na vyprávění svých příběhů na internetových fórech. O co se Mad in America ve svém úsilí sloužit jako fórum pro přehodnocení psychiatrie snaží, je poskytnout prostor pro tuto druhou skupinu, aby i jejich hlasy bylo možné slyšet.

Osobní výpovědi samozřejmě nic nemění na výsledných „důkazech“, které se objevují ve výsledcích studií větších skupin pacientů. Ty bohužel vypovídají o medikamentech, které celkově více škodí, než pomáhají.

Jako příklad lze uvést, že pokud jde o téma „záchrany životů“, tento přínos se v údajích o veřejném zdraví neprojevuje. „Standardní úmrtnost“ osob se závažnými duševními poruchami ve srovnání s běžnou veřejností za posledních 40 let nápadně vzrostla.

Horgan: Vidíte v psychiatrii nějaké slibné trendy?

Whitaker: Ano, rozhodně.

Rozšiřují se sítě Slyšení hlasů, které jsou složeny z lidí, kteří slyší hlasy a nabízejí podporu při učení se žít s hlasy, na rozdíl od jejich potlačování, což se očekává od léků. Tyto sítě fungují ve Spojených státech a v mnoha zemích po celém světě [včetně ČR].

Ve Spojených státech a mnoha evropských zemích (a nejen tam) se ujal přístup Otevřeného dialogu, který byl poprvé zaveden v severním Finsku a tam se osvědčil. Tato praxe klade mnohem menší důraz na léčbu antipsychotiky a mnohem větší důraz na pomoc lidem při opětovném začlenění do rodiny a komunity. [Web o Otevřeném dialoguv ČR.]

Vzniká mnoho alternativních programů, a to i na vládní úrovni. Norsko například nařídilo svým nemocničním krajům, aby nabízely „léčbu bez léků“ těm, kteří o ni stojí, a v Norsku nyní existuje soukromá nemocnice, která se věnuje pomoci chronickým pacientům vysadit psychiatrickou medikaci. V Izraeli vznikly domy Soteria (někdy se jim říká stabilizační domy), kde je užívání antipsychotik volitelné a prostředí – podpůrné domácké prostředí – je považováno za hlavní „terapii“. [Viz též článek v češtině.]

Zvláštní zpravodaj OSN pro zdraví Dainius Pūras volá po „revoluci“ v oblasti duševního zdraví, která by nahradila dnešní biologický model péče modelem, který by věnoval větší pozornost faktorům sociální spravedlnosti – chudobě, nerovnosti atd. – jako zdroji duševních potíží.

Všechny tyto iniciativy vypovídají o snaze najít novou cestu. Z hlediska „pozitivních trendů“ je však možná nejdůležitější, že se zhroutil narativ, který nám byl předkládán počínaje 80. lety 20. století, což představuje příležitost k tomu, aby se nový model prosadil.

Stále více výzkumů vypovídá o tom, jak konvenční narativ ve všech svých detailech selhal. Diagnózy v Diagnostickém a statistickém manuálu (DSM) nebyly potvrzeny jako samostatné nemoci, genetika duševních poruch zůstává zpochybněna, vyšetření magnetickou rezonancí se neukázalo jako užitečné, dlouhodobé výsledky jsou špatné a představa, že psychiatrická medikace napravuje chemickou nerovnováhu, byla opuštěna. Ronald Pies, bývalý šéfredaktor časopisu Psychiatric Times, se dokonce snažil distancovat od toho, že psychiatrie jako instituce někdy něco takového tvrdila.

Horgan: Vykazují mozkové implantáty nebo jiná elektrostimulační zařízení nějaký terapeutický potenciál?

Whitaker: Na to nemám hotovou odpověď. Publikovali jsme dva články o zkreslení výsledků studie hluboké mozkové stimulace a o utrpení některých takto léčených pacientů v dlouhodobém horizontu. Tyto články vypovídají o tom, proč může být obtížné na tuto otázku odpovědět: existují finanční vlivy, které tlačí na to, aby byly zveřejňovány výsledky, které vypovídají o terapeutickém úspěchu, i když data toto zjištění nepotvrzují, a máme výzkumné prostředí, které nedokáže studovat dlouhodobé výsledky.

Důvodem k opatrnosti je také historie somatické léčby duševních poruch. Je to historie jedné somatické léčby za druhou, které byly zpočátku oslavovány jako léčebné nebo mimořádně užitečné, a pak selhaly ve zkoušce časem. Vynálezce frontální lobotomie Egas Moniz dostal Nobelovu cenu za vynález této operace, kterou dnes chápeme jako zmrzačení.

Je důležité zůstat otevřený možnosti, že somatická léčba může být užitečná, alespoň pro některé pacienty. Existuje však spousta důvodů, proč být obezřetný k počátečním tvrzením o úspěchu.

Horgan: Měly by se psychedelické drogy brát vážně jako léčba?

Whitaker: Myslím, že i zde platí opatrnost. Psychedelické drogy jistě přinášejí mnohá rizika, a kdybyste dnes provedl studii první epizody psychózy, zjistil byste, že vysoké procento pacientů užívalo před psychotickou atakou psychotropní látky – antidepresiva, marihuanu, LSD atd. Zároveň jsme publikovali přehledy prací, které uváděly pozitivní výsledky při užívání psychedelik. Jaké jsou výhody oproti rizikům? Lze realizovat možné přínosy a zároveň minimalizovat rizika? Je to otázka, kterou stojí za to prozkoumat, ale opatrně.

Horgan: A co meditace?

Whitaker: Vím, že mnoha lidem meditace pomáhá. Vím také, že pro jiné lidi je obtížné – a dokonce ohrožující – sedět s tichem své mysli. Mad in America publikoval přehledy výzkumů o meditaci, psalo o ní několik blogerů a v naší sekci zdrojů o „nemedikamentózních terapiích“ jsme shrnuli výsledky výzkumů týkajících se jejího využití při depresi. Došli jsme k závěru, že výzkum v této oblasti není tak robustní, jak by si člověk přál.

Myslím si však, že vaše otázka vede k této širší úvaze: Lidé, kteří bojují se svou myslí a emocemi, mohou přijít s mnoha různými přístupy, které považují za užitečné. Cvičení, dieta, meditace, jóga a tak dále, to vše představuje snahu změnit své prostředí, a to si myslím, že v konečném důsledku může být velmi užitečné. Jednotlivec si však musí najít svou cestu k jakékoliv změně prostředí, která mu nejlépe vyhovuje.

Horgan: Vidíte nějaký pokrok v pochopení příčin duševních nemocí?

Whitaker: Ano, a tento pokrok by se dal shrnout takto: vědci se vracejí ke zkoumání toho, jak nás ovlivňuje to, co se nám „stalo“.

Studie Adverse Childhood Experiences (Nepříznivé prožitky z dětství) poskytuje přesvědčivé důkazy o tom, jak se traumata z dětství – rozvod, chudoba, zneužívání, šikana atd. – dlouhodobě podepisují na fyzickém a duševním zdraví. Při rozhovorech s jakoukoli skupinou žen s diagnózou závažné duševní poruchy se pravidelně setkáte s výpověďmi o sexuálním zneužívání. Rasismus si vybírá svou daň. Stejně tak chudoba, tíživé pracovní podmínky atd. Můžete pokračovat dál a dál, ale to vše je připomínkou toho, že my lidé jsme stvořeni tak, abychom reagovali na své prostředí, a je zcela jasné, že duševní potíže z velké části vznikají v důsledku obtížného prostředí a ohrožujících zkušeností, minulých i současných.

A se zaměřením na životní zkušenosti jako zdroj „duševní nemoci“ se nyní klade související otázka: Co všechno potřebujeme, abychom byli duševně v pořádku? Přístřeší, dobré jídlo, smysl života, někoho, koho bychom mohli milovat, a tak dále – pokud se na to podíváte z tohoto úhlu pohledu, pochopíte, proč když tyto podpůrné prvky začnou mizet, objeví se psychiatrické obtíže.

Nevylučuji, že mohou existovat biologické faktory, které způsobují „duševní onemocnění“. Biologické markery, které by vypovídaly o konkrétní poruše, sice nebyly objeveny, ale jsme biologické bytosti a víme například, že existují fyzické nemoci a toxiny, které mohou vyvolat psychotické epizody.

Pokrokem, kterého se v současné době dosahuje, je však odklon od robotického „všechno je to o chemii mozku“ směrem ke znovuobjevení významu našeho sociálního života a našich zkušeností.

Horgan: Máme se ještě co učit od Sigmunda Freuda?

Whitaker: Myslím, že rozhodně ano. Freud nám připomíná, že velká část naší mysli je před námi skryta a že to, co se přelévá do našeho vědomí, pochází ze směsi mnoha částí naší mysli, našich emocionálních center a našich prvotnějších instinktů. Ve Freudově popisu id, ega a superega jako konceptualizaci různých částí mozku lze stále spatřovat přínos. Freuda jsem četl, když jsem byl na vysoké škole, a byla to pro mě formativní zkušenost.

Horgan: Obávám se, že kapitalismus amerického typu nevytváří dobrou zdravotní péči, včetně péče o duševní zdraví. Co si o tom myslíte?

Whitaker: Je jasné, že nevytváří.

Za prvé, máme ziskovou zdravotní péči, která je nastavena na léčbu „nemocí“. V případě péče o duševní zdraví to znamená, že se vydělává na tom, že se lidé považují za „nemocné“ a že se léčí na tuto „nemoc“. Vezměte si prášek! Jinými slovy, kapitalismus amerického typu, který funguje tak, že vytváří trhy s produkty, je pobídkou k vytvářeníduševně nemocných, což se mu v posledních 35 letech daří.

Za druhé, bez vytvářeného zisku se neinvestuje tolik do psychosociální péče, která může člověku pomoci přebudovat život. V psychosociální péči jsou společenské náklady, ale malý zisk firem, a kapitalismus amerického typu se k této rovnici nehodí.

Za třetí, v našem kapitalismu amerického typu (myslím neoliberalismus) je to jedinec, kdo je považován za „nemocného“ a je třeba ho napravit. Společnost má volnou ruku. I to je překážkou dobré péče o „duševní zdraví“, protože nám to brání přemýšlet o tom, jaké změny bychom mohli provést v naší společnosti, které by byly zdravější pro nás všechny. Díky našemu kapitalismu amerického typu máme nyní hrubě nerovnou společnost, v níž stále více bohatství připadá několika vyvoleným a stále více lidí se potýká s problémy při placení účtů. To je recept na psychické potíže. Dobrá „péče o duševní zdraví“ začíná vytvořením rovnější a spravedlivější společnosti.

Horgan: Jak může pandemie COVID-19 ovlivnit péči o duševně nemocné?

Whitaker: To je něco, o čem Mad in America informoval. Pandemie může samozřejmě ohrozit zejména lidi v psychiatrických léčebnách nebo ve skupinových domovech.

Hrozba spočívá nejen ve vystavení viru, ke kterému může dojít v těchto zařízeních. Lidé, kteří takto zápolí, se často cítí strašně izolovaní, osamělí a mají strach být s ostatními. Opatření COVID-19 s výzvami k sociální distanci to mohou ještě zhoršit. Myslím, že to staví personál nemocnic a ty, kteří vedou domovy, do mimořádně obtížné situace – jak mohou pomoci zmírnit izolaci pacientů, i když se od nich očekává, že budou prosazovat určitý druh sociálního odstupu?

Horgan: Kdyby vás příští prezident jmenoval carem pro duševní zdraví, co by bylo na prvním místě vašeho seznamu úkolů?

Whitaker: No, jsem si docela jistý, že se to nestane, a kdyby ano, rychle bych se přiznal, že jsem pro tuto práci naprosto nekvalifikovaný. Ale ze svého místa v Mad in America bych chtěl, aby se v naší společnosti stalo toto.

Jak vidíte z mých odpovědí výše, myslím, že základní problém spočívá v tom, že se naše společnost zorganizovala kolem falešného narativu, který nám byl prodán jako narativ vědy. Na počátku 80. let jsme začali slýchat, že psychiatrické poruchy jsou samostatná onemocnění mozku, která jsou způsobena chemickou nerovnováhou v mozku, a že nová generace psychiatrických léků tuto nerovnováhu napravuje, podobně jako inzulín cukrovku. To je příběh o úžasném lékařském průlomu: vědci objevili v našem mozku právě ty chemické látky, které způsobují šílenství, deprese, úzkosti nebo ADHD, a vyvinuli léky, které dokážou uvést chemii mozku do normálního stavu. Vzhledem ke složitosti lidského mozku, kdyby to byla pravda, byl by to pravděpodobně největší úspěch v dějinách medicíny.

A my jsme to jako pravdu chápali. Začali jsme věřit, že existuje ostrá hranice mezi „normálním“ a „nenormálním“ mozkem a že je z lékařského hlediska užitečné tyto nemoci vyšetřovat a že psychiatrické léky jsou velmi bezpečné a účinné a často je třeba je užívat po celý život.

Dnes je však jasně vidět, že toto vyprávění bylo marketingovým, nikoli vědeckým příběhem. Byl to příběh, který psychiatrie jako instituce propagovala z cechovních důvodů, a byl to příběh, který farmaceutické společnosti propagovaly z komerčních důvodů. Věda ve skutečnosti vypráví zcela jiný příběh: biologie psychiatrických poruch zůstává neznámá; poruchy v DSM nebyly potvrzeny jako samostatné nemoci; léky nenapravují chemické nerovnováhy, ale spíše narušují normální funkce neurotransmiterů; a dokonce i jejich krátkodobá účinnost je přinejlepším nepatrná.

Jak se dalo očekávat, uspořádání našeho myšlení na základě falešného příběhu bylo společenskou katastrofou: prudký nárůst zátěže duševních onemocnění v naší společnosti; špatné dlouhodobé funkční výsledky u těch, kteří jsou neustále medikováni; patologizace dětství atd.

Nyní potřebujeme nové vyprávění, které se bude opírat o historii, literaturu, filozofii a kvalitní vědu. Myslím, že prvním krokem je opuštění DSM. Ta kniha představuje tu nejbídnější „filozofii bytí“, jakou si lze představit. Každý, kdo je příliš emotivní, bojuje se svou myslí nebo prostě jen nerad pobývá v nudném prostředí (vzpomeňte si na ADHD), je kandidátem na diagnózu. Potřebujeme vyprávění, které lze, popravdě řečeno, najít v literatuře. Romány, Shakespeare, Bible – ti všichni vyprávějí o tom, jak my lidé bojujeme se svou myslí, svými emocemi a svým chováním. To je norma, to je lidský stav. A přesto by postavy, které vidíme v literatuře, kdybychom na ně nahlíželi optikou DSM, často splňovaly podmínky pro stanovení diagnózy.

Zároveň literatura vypráví o tom, jak mohou být lidé odolní a že se měníme, jak stárneme a procházíme různými prostředími. Potřebujeme, aby i toto bylo součástí nového vyprávění; naše současné vyprávění založené na modelu nemoci vypráví o tom, jak lidé pravděpodobně budou chronicky nemocní. Jejich mozek je defektní, a tak je terapeutickým cílem zvládnout symptomy „nemoci“. Potřebujeme narativ, který tento pesimismus nahradí nadějí.

Kdybychom přijali toto literární chápání toho, co je to být člověkem, pak by mohla být vytvořena politika „duševního zdraví“, která by začala touto otázkou: jak vytvořit prostředí, které by bylo pro nás všechny více podporující? Jak vytvořit školy, které staví na dětské zvídavosti? Jak vrátit přírodu do našich životů? Jak vytvořit společnost, která lidem pomůže dát smysl života, pocit sounáležitosti a občanské povinnosti? Jak vytvořit společnost, která podporuje dobré fyzické zdraví a poskytuje přístup k přístřeší a lékařské péči?

S ohledem na tuto koncepci by navíc individuální terapie pomohla lidem změnit jejich prostředí. Mohli byste podporovat procházky do přírody; doporučovat dobrovolnickou práci; poskytovat prostředí, kam by se lidé mohli chodit zotavovat, a tak dále. A co je nejdůležitější, na rozdíl od modelu péče založeného na „nemoci“ by model péče založený na „zdraví“ („wellness“) pomáhal lidem cítit naději a pomáhal by jim najít způsob, jak pro sebe vytvořit jinou budoucnost. To je mimochodem přístup, který může být nápomocný lidem, kteří prodělali psychotickou epizodu. Domovy Soteria a Otevřený dialog jsou „terapie“, které se snaží psychotickým pacientům tímto způsobem pomáhat.

V rámci tohoto modelu péče o „zdraví“ by stále bylo místo pro užívání medikace, která lidem pomáhá cítit se jinak, alespoň po určitou dobu: sedativa, trankvilizéry atd. A stále byste chtěli financovat vědu, která se snaží lépe porozumět mnoha cestám k oslabujícím stavům nálady a k „psychóze“ – traumatu, špatnému fyzickému zdraví, fyzické nemoci, nedostatku spánku, životním neúspěchům, izolaci, osamělosti a ano, jakýmkoli biologickým zranitelnostem, které mohou být přítomny. Zároveň byste chtěli financovat vědu, která se snaží lépe porozumět pilířům „zdraví“.

Horgan: Jaká je vaše utopie?

Whitaker: Mojí „utopií“ by byl svět podobný tomu, který jsem právě popsal, založený na novém narativu o duševních nemocech, zakořeněném v pochopení toho, jak jsme my lidé emocionální, jak bojujeme se svou myslí a jak jsme stvořeni k tomu, abychom reagovali na své prostředí. A to je skutečně posláním Mad in America. Chceme, aby se stal fórem pro vytváření nového společenského příběhu o „duševním zdraví“.

Za pomoci Deepl.com pro ČSDZ přeložil Borek L

Cestoval jsem těmi krajinami poněkolikáté. Meč jsem měl v pouzdře u boku a křídla složená. Můj vlk mě tiše následoval. V prachu byly vidět otisky dalších nohou, které zde někdy dávno někdo zanechal. Neměl jsem strach. V poslední době cestovatelé mezi světy často naráželi na místa, která začala pomalu šednout a ztrácet tvar. Některé destinace zmizely úplně. Patřilo to k pravidlům, jimiž se hýbal svět, ale důvod pro tento jev mi nebyl známý. A zmizeli i architekti, kteří mohli stavět nové světy. Za poslední rok jsem nenarazil ani na jediného budovatele světů. Cestovatelů mezi světy bylo málo, ale architekti vymizeli snad skoro úplně. A já byl na stopě posledního z nich, o kterém mi řekl můj vlk.

A právě ten teď tiše zakňučel a já si vyslechl jeho telepatické volání. Měl hlad. Zastavil jsem se a z tašky přes rameno, která nepřekážela mým křídlům, jsem vytáhl kousek sušeného masa a nabídl ho mému vlku. Pak jsem vytáhl i misku a naplnil ji destilovanou vodou. Vlk se dlouze napil.

A poté jsme znovu byli na cestě. Poutníci světem, který se rozhodl pomalu začít chřadnout, aby do několika měsíců zmizel úplně. Měl jsem pocit, že v poslední době procházíme jen místy, jež se rozhodla zmizet ze všech map. Já sám jsem se mapami už dávno přestal zabývat a cestoval jsem podle instinktu. A můj vlk si pamatoval každou destinaci, kterou jsme prošli a dokázal nás vrátit na místa, na něž jsem si já nemohl už ani vzpomenout.

Dali jsme se zase na cestu. Dům, který stál kousek ode mě už nebyl skoro vidět. Skrze zdi prosvítalo světlo a z vnitřku baráku bylo na očích víc, než by člověk čekal. Svět mizel. A já ani mně podobní nevěděli, proč se tomu tak děje. Byla to záhada. Záhada, které jsem se před nějakou dobou rozhodl přijít na kloub.

Vlk mi poslal další myšlenku a já ho chytil do náručí. Rozevřel jsem křídla a odlétl na nich někam jinam, někam pryč, kde nás nezastihne mizející svět. Alespoň jsem v to doufal.

Přistál jsem někde u moře a pustil vlka na zem. Tiše zakňučel, ale já nezachytil žádnou myšlenku. Možná tam žádná nebyla, nebo jsem už byl unavený a ztrácel kontakt se svým čtyřnohým druhem. Z tašky jsem vyndal stan, který se sám složil, abychom do něj s vlkem mohli vlézt. Bylo už pozdě a oba jsme potřebovali spánek. Můj vlk spal natolik neklidně, že by mě vzbudil, kdyby se blížilo jakékoliv nebezpečí. Byla to jedna z mnoha dohod mezi mnou a mým společníkem.

A tak jsem spal a vlk se převaloval vedle mě. Nebyl jsem překvapen, když mě probudilo jeho kvílení. Nemusel jsem být telepat, abych rozuměl tomu, že něco není v pořádku. Někdo nás sem sledoval. A pokud jsem mohl typovat, byl to cestovatel, který často chodil v mých stopách. Jmenoval se Jules a cestoval bez zvířete, až už se to zdálo sebevíc výstřední.

Vyšel jsem ze stanu a sedl si před jeho vchod. Čekal jsem, až Jules přijde ke mně. Byla tma a já ho nechtěl hledat. Ve tmě jsem neuměl vidět o nic lépe než kdokoliv jiný. Najednou seděl vedle mě. Necítil jsem ho přicházet, ale byl jsem natolik unavený, že mě to snad ani nemělo překvapit.

„Někdy je tě proklatě těžké sledovat,“ ozval se zvučný baryton mého návštěvníka.

„Doufal jsem, že jsi ztratil naši stopu už někde za zmizelým Londýnem.“

„Trochu jsem podváděl. Když jsem tě nezastihl v Londýně, odcestoval jsem sem. Věděl jsem, že tě láska k jednomu z posledních moří přivede na tuto lokaci. Dříve či později.“

„Co ode mě chceš?“

„Popovídat si. Zavzpomínat na časy, kdy bylo možné cestovat celý den a nenarazit na jediný mizející svět.“

„Skoro jsem zapomněl, že to tak jednou bylo. Dnes už je víc míst pryč, než jich zbylo. A nikdo z nás není blíže tomu to vysvětlit. Svět chřadne a my s ním. Kdy jsi naposledy potkal nějakého architekta?“

Jules si zapálil dýmku. „Architekti vymizeli jako první. Ale my jsme zůstali. Pojď, přidej se k nám. Můžeme vyčkat a zjistit, co z nás zbyde, až zmizí celý svět.“

„Nechci čekat. Najdu někoho, kdo mi vysvětlí, co se tady děje.“

„Až najdeš svoje odpovědi, pojď za námi do Francie. Víš kam. Tam, kde jsme se poprvé shledali.“

„Nemám zájem. Nechci s vámi čekat až přijde konec. Chci najít, kdo je za mizení zodpovědný, a skončit to jednou provždy. Mně nestačí pár přeživších destinací, já chci pro sebe a pro vlka takový svět, do nějž jsme se narodili.“

Jules nadále kouřil dýmku a chvíli mlčel. „Přeju ti štěstí v tom tvém nemožném úkolu. Myslím, že za mizení nemůže nikdo z nás, prostě nadešel čas. Stejně jako je čas, kdy věci rostou a množí se, tak je i čas, kdy okolí chřadne a mizí. Jedno nemůže být bez druhého. Až to také pochopíš, můžeš se k nám přidat. Víš, kde nás najdeš.“

Odplivl jsem si a Jules vyfoukl kouř mým směrem. Rozkašlal jsem se, a když jsem přestal sípat, nikdo další už vedle mě neseděl. Jules zmizel. Utekl někam pryč a doufal, že ho pro jednou budu sledovat já. Nemělo se tak stát. Alespoň ne hned.

Vrátil jsem se do stanu a pohladil srst svého vlka. Tiše zakňučel a já ho poplácal, aby pochopil, že je všechno v pořádku. Nestalo se nic zvláštního. Jen mě navštívil někdo z mé minulosti, kdy jsem se ještě nestranil dalších cestovatelů mezi světy. Předtím než jsem se stal poutníkem.

Dospali jsme spolu až do rána a pak složili stan do tvaru, který se vešel do mé tašky. Já jsem dal volný prostor své intuici a nalezl místo, kde jsem cítil existenci posledního architekta. V noci se mi o něm zdálo a já teď cítil jeho bytí ve světě, který jsem dobře znal.

Roztáhl jsem křídla, chytil vlka do rukou a letěl světy, které ještě neměli čas zmizet. A pak jsem dorazil do toho, co zbylo z Prahy. Byl to Žižkov, poslední část města mého mládí, co se držela při životě. Procházel jsem umírajícími ulicemi a hledal někoho, kdo by mi vše vysvětlil. Prošel jsem okolo Klubu literátů, kam mě v minulosti nikdy nepustili. A teď stačilo jen pootevřít dveře a nakouknout dovnitř, abych pochopil, že mě zde nic nečeká. Šel jsem dál.

Došel jsem až ke štítu, který označoval místo, před kterým jsem stál, jako Putyku na konci světa. Byli časy, kdy jsem tam často chodil. Pil jsem tam pivo a povídal s kumpány o životě. Ale to bylo několik životů v minulosti. Než jsem potkal vlka, který mi řekl, kam mám jít, aby mi narostli křídla. Než jsem začal cestovat mezi světy. A než ty světy začaly pomalu mizet.

Cítil jsem, že jsem na správném místě a můj vlk, pokud tedy šlo vůbec mluvit o nějakém vlastnictví, potichu vrčel. Pohladil jsem ho po srsti, podíval se do jeho bystrých očí a nastalo ticho. Otevřel jsem dveře a vstoupil do hospody, v níž zůstal jen bar a několik stoliček. Schody do vyšších pater už zmizely a ze stolů už také mnoho nezbývalo. U baru jsem spatřil postaršího muže s šedinami ve vlasech a s kufříkem položeným vedle stoličky, na které seděl. Neotočil se, i když mu muselo být jasné, že do lokálu dorazil někdo nový. Došel jsem až k němu a položil mu ruku na rameno. Trhl s sebou a podíval se mi do očí. Nekoukali na mě oči, ale sklíčka architekta, díky kterým viděl to, co ostatním zůstávalo skryté.

„Nemusíte se mě bát. Přišel jsem se vás pouze na něco zeptat.“

Starý muž se rozklepal a rychle si lokl ze sklenky na baru. Bylo jich před ním už několik, ale jen ta poslední byla plná. Vedle sklenky se nacházela lahev bourbonu. „Vyděsil jste mě.“

„To nebyl můj úmysl.“ Pokusil jsem se usmát, ale už jsem asi vyšel ze cviku. „Mám pro vás pár otázek.“

„Bar bude zavírat. Jako celý svět. Na otázky už je pozdě.“

„Jak je to možné? Jak to, že celý známý svět mizí? A kam? Kdo za to může?“

„Víte, jsem asi poslední architekt, kterého ještě nevzala nicota s sebou. Existuji možná už jen proto, abych odpověděl na vaše otázky. Měl jsem vizi. Viděl jsem vás a vašeho vlka. Tak, jak stojíte teď. A slyšel jsem, co vám řeknu. Nemohu jinak, má slova už dávno nepatří mně.“

„Jaké pro mě máte odpovědi?“

„Hledáte důvod, proč mizí známý svět. A důvodem jsme my. Architekti, kteří stavěli tak dlouho, až už nebylo z čeho stavět. A cestovatelé, proti kterým se začal bouřit celý svět. Dokud nás bylo jen pár, svět nás dokázal přijmout. Ale to se změnilo. Začal mizet svět a architekti s ním. Jediná šance pro to, aby svět zase začal nabírat života, je smrt všech těch, proti kterým se realita začala bouřit. Smrt vaše a vám podobných.“

Zeptal jsem se vlka, zda to je pravda. A vlk se na mě jen smutně podíval. I on v tomto dramatu hrál jednu z hlavních rolí. Znovu jsem se otočil na architekta: „Takže až všichni zmizíme z tohoto světa, realita se zas začne vracet.“

Architekt se na mě dlouze zahleděl a pak kývl hlavou. A poté se vrátil k flašce bourbonu, ze které si nalil do jedné ze skleniček. „Čeká nás jen smrt,“ hlesl a napil se.

Řekl jsem svému vlkovi, ať mě doprovodí ven. Poslechl, ale smutný výraz mu za celou tu dobu, co šel po mém boku, nezmizel. Dlouho jsem se nerozmýšlel a vydal se na místo, kde se nacházel Jules a jemu podobní. Šlo o starou tvrz někde ve Francii. Už jsem zapomněl přesnou lokaci, ale má intuice a vlkův smysl pro orientaci mě dostali na správnou cestu.

Přistáli jsme do mlhy a lehkého mrholení. Tvrz trčela nad námi jako zdvihnutý prst. Vydal jsem se do kopce a vlk šel za mnou. U vrat, která stála otevřená, mě čekal první muž s křídly na zádech.

„Jules říkal, že za námi přijdeš. V jednotě je síla.“

Jen jsem se ušklíbl a prošel vraty. Na prostranství přede mnou stálo mnoho mužů a žen, se zvířaty i bez nich. Nějakým způsobem jsem vycítil, že jde o poslední cestovatele, které si ještě nevzala nicota. Uprostřed nádvoří jsem se posadil do tureckého sedu a upadl do meditativního stavu. Ptal jsem se svého vlka, a když ten neodpovídal, vyhledal jsem vyšší inteligenci schovanou v mém vědomí, která mi měla říct, co mě zde čeká. Netrvalo dlouho, než přišla jasná odpověď.“

Vyskočil jsem na nohy a bleskově tasil meč, který zazvonil, jak opouštěl pochvu. Hned první ranou jsem srazil ženu, co stála přede mnou a vytřískla krev. Okolo mě se ozval řev. Ostatní začali tasit svoje zbraně, ale oproti mně byli zoufale pomalí. Menšího muže jsem skoro přesekl vejpůl a jeho tělo jsem musel ze svého meče skopnout. Na mou hlavu se snesla halapartna a já uhnul do strany. Čas se ještě více zpomalil a můj meč se začal chovat, jako by měl svou vlastní inteligenci. Hlavy padaly a počet cestovatelů okolo mě se rychle začal snižovat. Odskočil jsem do strany a hrot kopí mě minul. Přesekl jsem ratiště kopí a probodl muže, který ho třímal. Nějaký cestovatel na mě zaútočil zezadu, když jsem se snažil osvobodit svůj meč, ale můj vlk mu zaryl zuby do nohy. Otočil jsem se včas, ostří se setkala a cizí meč vyletěl z kruhu ven. Rychle jsem jeho majitele odpravil. A pak, když už nebylo koho zabíjet, tam stál jen Jules a já a naše meče se dotýkaly. Vlk vyl nad neskutečnou ztrátou, která padla na tento svět. Nad ztrátou, kterou jsem způsobil já.

„Zbláznil ses?“ vyprskl na mě Jules.

Neznal jsem slova, jimiž bych dokázal vysvětlit své chování. Ale věděl jsem, jak to vše má skončit. Naše meče se několikrát setkaly, ale bylo jasné, kdo z nás je lepší šermíř. Jules konečně udělal chybu, neshýbl se dostatečně rychle a mé ostří ho skalpovalo. Vyjekl bolestí a strachem. A já mu z otočky usekl hlavu.

A pak jsem tam stál jen já a můj vlk, jak ostatní zvířata zmizela se smrtí cestovatelů. Byl jsem poslední z mé rasy, pokud se tomu, čím jsem se stal, dalo tak říkat. Cítil jsem, že jsem udělal to jediné, co jsem mohl udělat, a přesto jsem brečel. Mé slzy padaly na ostří, které jsem konečně pustil z rukou, když jsem si uvědomil, že ho už nebudu potřebovat.

Ale mýlil jsem se. Vzal jsem svůj meč znovu do rukou, opřel ho o kámen a nechal ostří, aby projelo mým tělem. Byl jsem posledním a bylo nutné, abych zemřel i já. Doufal jsem, že spatřím světelný tunel, ale ten mi byl zapovězený. Sebevražda byla jen jeden z mnoha hříchů, kterých jsem se dnes dopustil. Umíral jsem a moje poslední myšlenky patřily mému vlku. Doufal jsem, že mu bude dobře ve světě, který se měl vrátit do stavu, v jakém jsme ho našli. Ale tušil jsem, že vlk s mou smrtí zmizí.

A pak už mé vědomí přešlo někam do ticha a tmy a já si uvědomil, že pro takové jako jsem já, je ticho a tma vysvobozením. Byl jsem posledním cestovatelem a s mojí smrtí se svět mohl vrátit a znovu nabýt hmoty a barev. Alespoň jsem v to doufal.

Ve středu 21. října a ve čtvrtek 22. října 2020 uspořádala Česká společnost pro duševní zdraví Workshop na téma svépomoc a peerství, za podpory Magistrátu hlavního města Prahy, v rámci Akcí celopražského významu. Vzhledem k situaci s koronavirem byli organizátoři nuceni přesunout tuto konferenci na online platformu zoom. I tak workshop přilákal po oba dny 20 až 30 účastníků.

Konferenci moderoval Michal Kašpar, jeden ze dvou organizátorů celé akce. Tím druhým byla Lenka Flášarová, které se podařilo zajistit podporu celé akce. Sešlo se dohromady 10 peerů – byli mezi nimi peer konzultanti, peer lektoři a peer mentor. Vzhledem k tomu, že na konferenci promlouvali peerové, bylo možné zaslechnout příběhy každého z nich.

Celou konferenci odstartoval Břetislav Košťál, který mluvil o svých zkušenostech se Studiem 27, které zakládal a už několik let vede. Promlouval o natáčení zajímavých rozhovorů, které Studio 27 vyprodukovalo. Pokračovala Světlana Soldánová s příspěvkem o své práci na pavilonu v bohnické nemocnici a o své snaze napomoci smysluplnému legislativnímu zakotvení peer pracovníků v České republice. Po pauze vystoupila Markéta Vítková z Národního ústavu duševního zdraví, mluvila o projektech, kterých se v NÚDZu jako peer lektorka a výzkumnice zúčastnila, zaznělo i téma použití omezovacích prostředků. Následoval můj příspěvek o práci šéfredaktora magazínu Na scestí, prezentoval jsem témata, kterým se náš časopis věnuje a také jeho grafickou podobu. Den zakončil Kamil Rain, který zmínil destigmatizační kampaně, kterých se účastnil v NÚDZu. Také mluvil o svých několikaletých zkušenostech v Peer klubu – ve volnočasovém klubu pro pacienty Bohnické nemocnice.

Ve čtvrtek konferenci začal Tomáš Vaněk, který se zamýšlel nad základními pojmy, jako je duše, mluvil o svém psaní a grafické tvorbě a o práci na magazínu Zámezí. Pokračovali Daniel Šebek a Pavla Martínková o svépomocné skupině GPS, která se odehrává každý pátek v České společnosti pro duševní zdraví. Mluvili o tom, co jim skupina dala a zmiňovali přínosy svépomocné skupiny jak pro členy, tak i pro Pavlu Martínkovou jako supervizorku. Jan Botlík, peer mentor ze spolku Dobré místo, začal svůj příspěvek vlastním příběhem a pokračoval přiblížením aktivit Dobrého místa. Také mluvil o své práci mentora pro 9 peerů, kteří tam pracují. Druhý den a celý workshop zakončila Magda Pražáková, peerka z centra duševního zdraví na Praze 8. Mluvila o své práci a také o svých zkušenostech s duševním onemocněním.

V diskuzi na konci konference zaznělo, že by bylo skvělé a užitečné, aby se peerové tímto způsobem scházeli častěji. Všichni se cítili obohaceni informacemi, které se za dva dny dozvěděli a shodli se, že je málo příležitostí pro setkávání peerů v České republice a pro sdílení svých příběhů a zkušeností.

Pro ty, kdo se nestihli workshopu zúčastnit, připravuje Studio 27 videozáznamy z obou dní. Objeví se na stránkách České společnosti pro duševní zdraví i na kanálu Studia 27.

 Ráda tvořím. Slovo, obzvláště mluvené, je pro mě téměř
nedostižná disciplína. Proto miluji vyjadřovat se naprosto
jinými způsoby, ať už je to tvoření různými technikami
(šití,plstění, quilling, tvoření z korálků či papíru),
kreslení mandal a také samozřejmě technika koláže. 

Koláže vznikají z vnitřního přetlaku radosti nebo z touhy
po návratu do plynutí v této radosti. Inspirací jsou mi
osoby blízké i ty pro mě méně poznané. Platonické lásky. 

Objekt „žena“ je volen proto, že žena je bytost velmi
mnohotvárná. Ať už mimikou, silnějším projevem emocí,
snad hlasem a pohybem a určitě oblékáním. Muž prvotně
působí spíše stoicky a možná i více prožívá uvnitř. 

Erotika k ženě jistě patří. Lehká forma erotiky, čímž je
myšlen spíše náboj, energie bez nutného sexuálního
podtextu, se prolíná mnoha oblastmi života. Proto je
i častým námětem v mých obrazech. 

Jeden ze zakladatelů České společnosti pro duševní zdraví, z. s. (ČSDZ) Jan Gottwald v počátcích jejího vzniku vyjádřil tuto myšlenku: „Není dobré, když se dá rozkolísaný člověk přesvědčit, že nemůže samostatně existovat, myslet, vyvíjet se a že k tomu nutně potřebuje berličku psychiatrie. Nemá nad sebou cítit strop, který mu vytvořil někdo jiný.“

ČSDZ byla založena v roce 1990 jako občanské sdružení. Původním záměrem bylo dát dohromady síly a názory tří stran: odborníků, uživatelů služeb a dalších zájemců o přeměnu a modernizaci české psychiatrie. ČSDZ působí od roku 1992 až do současnosti ve Zvonařově ulici (odtud neoficiální označení „Zvonařka“), kde získala rozsáhlé přízemní prostory. Tím se otevřela možnost pro pravidelné programy a zapojení většího množství uživatelů.

Z té doby také pocházejí stanovy ČSDZ, ve kterých se ustavuje charakter společnosti především jako svépomocné organizace uživatelů. „Smyslem, úlohou a posláním ČSDZ je osvětová činnost a pomoc při uspokojování potřeb občanů s újmou v oblasti duševního zdraví a duševně nemocných. Ideou sdružení je využití a uplatnění svépomocného potenciálu, tvůrčí a pracovní iniciativy a názoru těchto lidí v zájmu zkvalitnění života.“ (Citace ze stanov).

Z původně neformálních pacientských klubů v Praze, Mladé Boleslavi a Ostravě, založených již v 80. letech se zformovala v roce 1992 ČSDZ jako uživatelská a první česká svépomocná organizace se třemi pobočkami a hlavním sídlem v Praze.

Další vývoj organizace byl ovlivněn specifickou situací 90. let. Důrazem na budování občanské společnosti, ochotou ke spolupráci, na druhé straně i „dětskými nemocemi“ vznikajících neziskovek v oblasti péče o duševní zdraví. Zájem profesionálů o spolupráci s uživateli a budování celostátního svépomocného hnutí ovšem trval.

Po dohodě o financování některých projektů ze zahraničních zdrojů vzniká v roce 1995 sdružení právnických osob Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví (CRPDZ) a ČSDZ se stává jeho hlavním „pacientským partnerem“ a základnou pro celostátní činnost aktivistů. Během několika následujících let je „Zvonařka“ místem setkávání tzv. Koordinační skupiny (KOS), poskytuje prostory pro semináře a pacientské konference, spolupodílí se na přípravě některých projektů financovaných CRPDZ  i z dalších zdrojů. K nejvýznamnějším z nich patří projekt Letní škola aktivistů LEŠA 2003 a vydání sborníku Svépomocné aktivity v psychiatrii  České republiky (2001).

Ve sborníku se můžeme dočíst, že „Zvonařka“ byla psychosociálním klubem s návazností na ambulantní péči v denních sanatoriích. Do klubové činnosti se zapojovali i dobrovolníci z řad rodičů a veřejnosti. Program zahrnoval nejrůznější činnosti – sport, výstavy výtvarných prací, tai-či, jógu a výlety.

Pro uživatele byla a stále je k dispozici psychosociální poradna, organizovaly se odborné přednášky a vzdělávací akce v oblasti popularizace psychologie a psychoterapie. Konaly se zde akce komunitního charakteru a setkání spojená například s vánočními svátky, oslavy narozenin a diskotéky (jako památka zůstala na stropě viset diskotéková koule).

Financování provozu ČSDZ bylo až do roku 2007 pokrýváno z dotací Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) v rámci projektu Středisko pro rozvoj svépomocné rehabilitace, z menší části z členských příspěvků. Pro další rozvoj aktivit společnosti bylo klíčové získání významné finanční podpory z Evropského sociálního fondu Nadace pro rozvoj občanské společnosti na projekt Rozvoj návazných psychosociálních služeb pro lidi s psychických onemocněním či v psychické krizi, který probíhal v letech 2006-2007.

Realizace projektu umožnila jak zásadní rekonstrukci a nové vybavení prostor ČSDZ, tak zavedení nových terapeutických i klubových programů. A pravděpodobně také umožnila přežít „Zvonařce“ náročné a kritické období administrativních změn, především pak změny způsobu financování dotací z MPSV.

Od té doby se ČSDZ profiluje jako společnost, jejíž úlohou je pomoc lidem trpícím duševní nemocí, lidem nacházejícím se v psychické krizi, v tíživé osobní či sociální situaci, kterou se snažíme klienty provést a nasměrovat ke stabilizaci a zlepšení duševního stavu a sociální situace. ČSDZ již tradičně disponuje dobrou odbornou kapacitou složenou převážnou měrou z řad odborníků v oblasti duševního zdraví (psychiatrů, psychoterapeutů, sociálních pracovníků).

V posledních letech se na činnosti společnosti čím dál více podílejí lidé se zkušeností s duševním onemocněním (spolupráce na projektech, vedení některých aktivit, svépomocná skupina).   Vedle odborných aktivit poskytujeme našim klientům také řadu sociálně rehabilitačních a edukačních programů, a v neposlední řadě jsou to zájmové a klubové aktivity.

Některé z akcí jsou určeny také pro širší veřejnost a jsou věnované různým tématům (nejen) z oblasti duševního zdraví – výstavy, vernisáže, workshopy apod.  ČSDZ pravidelně informuje o svých programech prostřednictvím webových stránek a facebooku.

Vedle psychiatrického poradenství zde probíhá individuální a skupinová psychoterapie, dále praktická socioterapie (sociální a psychosociální výpomoc a další aktivity v rámci sociálního a sociálně právního poradenství včetně terénní práce). Pořádáme různé edukativní programy (kurz zvládání stresu, kurz asertivity a komunikace, počítačové kurzy a další).

„Zvonařka“ také pokračuje v tradici zájmových a klubových aktivit jako jsou například pohybově dramatická přípravka, tvořivé odpoledne, cvičení jógy, tréninky stolního tenisu, výlety a víkendové zájmové aktivity.

Všechny naše programy koncipujeme tak, aby napomohly ke zlepšení psychického stavu klientů (a jeho udržení) jak prostřednictvím odborné podpory, tak vytvořením rozmanitého prostoru pro jejich vzájemná setkávání.

Svépomocná skupina – svépomocné skupiny jsou malé, či středně velké skupiny lidí pro vzájemnou pomoc a pro uskutečnění určitých cílů. Obvykle je tvoří lidé sobě rovni, kteří se sdružili, aby si poskytli pomoc.

Svépomocné organizace – jsou organizace, které zaměstnávají z větší či menší části lidi s duševním onemocněním jako rovnocenné partnery (peer pracovníky, nebo lidi se zkušeností s duševním onemocněním bez výcviku).

Peer pracovník – je člověk, který zažil duševní onemocnění a prošel nějakou formou výcviku/vzdělání především jako peer konzultant, peer lektor, nebo peer specialista. Bývá převážně zaměstnán rovnocenně s ostatními pracovníky v organizaci.

Nálepkování, diskriminace – jakmile je člověk definován jako duševně nemocný, bývá tím automaticky zpochybněna jeho schopnost vlastního rozhodování, práceschopnost a další aspekty jeho sociálního života.

Diskriminace a stigmatizace – klienti trpící psychickými poruchami se často potýkají nejen s příznaky své nemoci, ale také s diskriminací, která souvisí se stigmatizujícími postoji a s chováním společnosti.

Zplnomocňování – z angličtiny empowerment. Člověk vlivem fatálního dopadu duševního onemocnění přišel o schopnost sebevědomě rozhodovat o svém životě. Ztratil tak přehled a schopnost se starat o sebe a své blízké, a proto potřebuje zpočátku s určitou mírou podpory přebírat zodpovědnost sám za sebe. Cílem je citlivě snižovat míru podpory tak, aby znovu získal odvahu a schopnost samostatného rozhodování, a to i v občanském životě.

Destigmatizace – aktivity jak na úrovni organizací, tak na úrovni společenské vedou k omezení diskriminace a nálepkování lidí se zkušeností s duševně nemocných, tak, aby mohli i s omezením způsobeným nemocí žít kvalitní a plnohodnotný život.